Někdejší statek a zájezdní hostinec jsme znali dávno před tím, než nás vůbec napadlo, že by mohl být náš. Patřil blízkým přátelům naší rodiny. S přibývajícími léty a coronavirovou krizí v turistickém ruchu uzrála chvíle, kdy přišel čas na změnu. Provozovat penzion s kuchyní a tím vším kolem jsme zavrhli také. Ale vybudovat místo, kam rádi zajedeme i s partou kamarádů a všemi našimi dětmi (my sami máme tři a nejsme rozhodně jediní) znělo lákavě.
Není to podnik, na kterém závisí naše živobytí. Je to sen, který si plníme. O smysluplném projektu pro mého muže, o udržitelném cestování a interiérovém řádění pro mě. Můžeme a chceme mu dát čas a péči. Pokusit se o zelenější turistiku na našich horách znamená i nekupovat levná prozatimní řešení a hledat cesty jak využít to, co už máme. Restaurujeme nábytek, recyklujeme dřevo, kameny, investujeme jen do toho, co tu zůstane ještě pěknou řádku let. Ano, bylo by rychlejší a jednodušší nakoupit v levném řetězci líbivé módní kousky a za pár let je zase vyhodit, ale věříme, že tak to není správně a že to, co děláme, má smysl. A věříme v hosty, kteří to vidí stejně.
Naším cílem je vytvořit útulné a funkční útočiště, kde vám detaily vykouzlí úsměv na tváři a promění volné dny ve skutečně pohodovou dovolenou!
____
Ta chvíle, kdy se začala psát další velká kapitola našeho života, se mi vryla do paměti. „Jarča chce prodat penzion. Přišel za ní chlap z realitky a že by měl kupce,“ říká moje máma u večeře spíš tak pro zajímavost. „Hmm… a co jí nabídnul?“ ptá se můj muž a mně začíná být jasné, co se mu děje v hlavě. A na konci května 2021 si neseme domů klíče od NAŠEHO penzionu.
Nápadů, co s tím, bylo a pořád je hodně. Začátky byly krušné - naše představa, že jen koupíme nový nábytek a trochu to tu "vystajIuje" vzala rychle za své. Muselo se začít od píky. Bylo jasné, že první je potřeba vyměnit okna, udělat něco s vodou a topením. "Ty kotle tady na chodbě vůbec nesměj bejt," čílil se plynař. "A jsou tak pět minut před výbuchem. No a jestli vyměníte ty vokna, tak se vám tu lidi udusej!" Zkusili jsme herberk nabídnout prozatimně tak, jak byl. Nefungovalo to. Bylo to nevzhledné a nebezpečné. Po první rekonstrukci jsme se dostali do fáze, kdy se to "nějak dalo", ale všechna ta práce příliš vidět nebyla. Následovaly hodiny natírání, drhnutí, otírání, dalšího bourání, dalšího drhnutí, otírání, zase bourání, natírání (z nějakého důvodu vrchol vždy přišel o Vánocích), až jsme jednou zvedli hlavy a viděli, že tohle už se vážně dá. Seznam toho, co je ještě potřeba, je předlouhý (o účtech ani nemluvě). Člověk má občas chuť utéct. Ale neutíkáme, asi podléháme kouzlu starého horského statku. Možná chceme i svým hostům ukázat kouzlo Jizerských hor i jinak než ze sjezdovky. Tyhle hory vás totiž chytí za srdce.
Já, Dominika, jsem se tu narodila a stále tu mám rodinu, i když zrovna teď se můj život láme přesně na polovinu, kterou jsem strávila v místních údolích, a tu, která už je spojená s Prahou. Můj muž Honza, má kořeny v Příbrami. Jsme takový radioaktivní pár. V Jizerkách se to hemží radonem a příbramskou uranovou historii asi netřeba zmiňovat. Občas vypráví kamarádům s humorem sobě vlastním, že mě vytáhl ze zaplivané díry v Sudetech. Rok se s rokem sešel, a nakonec je to on, kdo by se sem hned stěhoval. Když jsme se poznali, dlouho se smiřoval s tím, že mám kočku. Dneska s mou mámou vlastní stádo ovcí, a i v té naší novostavbě za Prahou jsme dlouho měli indické běžce a křepelky (a že mu učarovaly dokazuje i název herberku), které nahradily slípky Bedřiška, Vilma a Hanička. Taková je síla tohohle kraje. Přes všechny ty rozpadlé baráky, děravé silnice a výrazně chladnější počasí než ve zbytku republiky. Jizerky jsou místo, které se vám dostane pod kůži. A už se jich nikdy nezbavíte…
