Někdejší statek a zájezdní hostinec jsme znali dávno před tím, než nás vůbec napadlo, že by mohl být náš. Patřil blízkým přátelům naší rodiny. S přibývajícími léty a coronavirovou krizí v turistickém ruchu uzrála chvíle, kdy přišel čas na změnu. Provozovat penzion s kuchyní a tím vším kolem jsme zavrhli také. Ale vybudovat místo, kam rádi zajedeme i s partou kamarádů a všemi našimi dětmi (my sami máme tři a nejsme rozhodně jediní) znělo lákavě.
Není to podnik, na kterém závisí naše živobytí. Je to sen, který si plníme. O smysluplném projektu pro mého muže, o udržitelném cestování a interiérovém řádění pro mě. Můžeme a chceme mu dát čas a péči. Pokusit se o zelenější turistiku na našich horách znamená i nekupovat levná prozatimní řešení a hledat cesty jak využít to, co už máme. Restaurujeme nábytek, recyklujeme dřevo, kameny, investujeme jen do toho, co tu zůstane ještě pěknou řádku let. Ano, bylo by rychlejší a jednodušší nakoupit v levném řetězci líbivé módní kousky a za pár let je zase vyhodit, ale věříme, že tak to není správně a že to, co děláme, má smysl. A věříme v hosty, kteří to vidí stejně.
Naším cílem je vytvořit útulné a funkční útočiště, kde vám detaily vykouzlí úsměv na tváři a promění volné dny ve skutečně pohodovou dovolenou!
____
Ta chvíle, kdy se začala psát další velká kapitola našeho života, se mi vryla do paměti. „Jarča chce prodat penzion. Přišel za ní chlap z realitky a že by měl kupce,“ říká moje máma u večeře spíš tak pro zajímavost. „Hmm… a co jí nabídnul?“ ptá se můj muž a mně začíná být jasné, co se mu děje v hlavě. A na konci května 2021 si neseme domů klíče od NAŠEHO penzionu.
Nápadů, co s tím, bylo a pořád je hodně. I když skřípu zubama, když dvě hodiny drhnu zašedlou socialistickou dlažbu u vstupních dveří, aby mi z ní vylezla jen o trochu čistší zašedlá socialistická dlažba, něco na tom baráku je. Věděli jsme, že bude potřebovat spoustu péče a ano, i peněz, ale přesto, když si to člověk sepíše pěkně pod sebe, má co dělat, aby neutekl. Ale neutíkáme, asi podléháme kouzlu starého horského statku. Možná se sami vidíme vystupovat z bílé stopy hned vzadu za herberkem, hřát si ruce o hrnek horkého čaje a bavit se s kamarády, kterým o Jizerkách zatím jen vyprávíme.
Já, Dominika, jsem se tu narodila a stále tu mám rodinu, i když zrovna teď se můj život láme přesně na polovinu, kterou jsem strávila v místních údolích, a tu, která už je spojená s Prahou. Můj muž Honza, má kořeny v Příbrami. Jsme takový radioaktivní pár. V Jizerkách se to hemží radonem a příbramskou uranovou historii asi netřeba zmiňovat. Občas vypráví kamarádům s humorem sobě vlastním, že mě vytáhl ze zaplivané díry v Sudetech. Rok se s rokem sešel, a nakonec je to on, kdo by se sem hned stěhoval. Když jsme se poznali, dlouho se smiřoval s tím, že mám kočku. Dneska s mou mámou vlastní stádo ovcí, a i v té naší novostavbě za Prahou chová indické běžce a křepelky (a že mu učarovaly dokazuje i název herberku). Taková je síla tohohle kraje. Přes všechny ty rozpadlé baráky, děravé silnice a výrazně chladnější počasí než ve zbytku republiky. Jizerky jsou místo, které se vám dostane pod kůži. A už se jich nikdy nezbavíte…
